Povídky
Povídky jsou většinou vzpomínky a postřehy z mého života, z dětství a dospívání, příběhy z minulého století. Jsou zde ale také příběhy fiktivní. Jména, postavy a charaktery osob v nich jsou smyšlené a jakákoliv podobnost s někým známým či příbuzným je čistě náhodná...
ZE ŽIVOTA
 |
 |
 |
 |
 |
 |
FIKCE
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Naše skupina vznikla na jaře roku 1981 v Roštíně. Zakládajícími členy jsme byli já a Jiří Pánek. Pamatuješ, Jirko, jak jsme táhli na dvoukoláku tu obrovskou reprobednu ze starého kinosálu? Naše první aparatura, vážila asi 200 kg. V místě nebyl nikdo vhodný k doplnění kapely, vlastně tady bylo pár muzikantů, ale buď neměli patřičné zkušenosti, nebo se zajímali o zcela jiný hudební žánr, nic proti skupinám ABBA či Boney M. Ale ti kluci měli nástroje a tak třeba naše první bicí jsme měli od nich asi rok půjčené. Pátrali jsme tedy v okresním městě Kroměříži, kde bylo muzikantů vždy dost. Tak se přidávali, baskytarista Jan Klčo, jinak můj vrstevník a kamarád z učení, který hrál na elektrickou kytaru dříve než já. V patnácti letech už vyráběl různé boostery a efekty ke kytaře. Z vojny přišel právě kytarista a zpěvák, později klávesista Olda Sigmund. Ten také doporučil bubeníka a zpěváka Františka Daniela. A byli jsme kompletní. Vlastně jsme se původně měli jmenovat Laser. Ale nakonec jsme se dohodli na jménu Prorok. Scházeli jsme se každou neděli v Roštíně. Zkoušeli jsme v místní škole, která tehdy byla prázdná a nevyužitá. Dávali jsme dohromady jednak repertoár a také nástroje a aparaturu. Cvičili jsme a chystali se na tehdy povinné "přehrávky", bez kterých nemohla žádná kapela veřejně vystupovat. Vzhledem ke stylu repertoáru skupiny, rock šedesátých a sedmdesátých let, jsme museli většinu převzatých skladeb otextovat česky. Velkou naší výhodou bylo, že jsme si také sami skládali a textovali vlastní věci. Byli jsme mladí, nezkušení a hráli jsme naplno, někdy až moc nahlas, v souladu s nepsaným zákonem, že rocková hudba by potichu hraná "umělecky" nevyzněla, taková blbost...
Býval jsem docela hubený, takový normální klučina, nijak zvláštní, prostě jako většina ostatních kluků v mém věku. Bylo léto, já tehdy ještě žák základní školy ve Střílkách. Právě skončil školní rok a začaly prázdniny. Rozdali nám vysvědčení, a najednou jsme měli před sebou ty krásné dva měsíce sladkého nicnedělání. Už od jara jsem se těšil, na prázdniny, na houbaření, koupání, rybaření a na všechno, co léto a prázdniny přináší. Ale hlavně, těšil jsem se, že zase pojedu za svojí babičkou do Jižních Čech, do krásného Pošumaví, kde jsem se narodil a do osmi let bydlel a chodil do školy. Těšil jsem se také na svého kmotra, strejdu, co mně naučil rybařit a dělat spoustu jiných důležitých věcí. Byl to mamčin bratr. Vyrůstal jsem totiž bez vlastního otce, pouze s mamkou a otčímem, a ten mně toho v životě moc nenaučil. O všechno se bál, nářadí si zamykal do dílny a pro jistotu jej měl ještě zamčené ve velké dřevěné truhlici. Nevěřil, že bych uměl třeba opravit psovi boudu nebo spravit plot, aniž bych nepolámal kladívko. Když jsem si chtěl něco spravit na kole, musel jsem využít chvíle, kdy byl v práci. Potajmu rychle odemknout dílnu šperhákem, poté odemknout truhlu náhradním klíčem, o kterém ani nevěděl, že existuje. Rychle udělat co bylo třeba a zase rychle všechno vrátit na své místo a pozamykat. Panečku, to byl adrenalin. Nejhorší to bývalo v neděli. To jsem si nesměl ani očistit kolo a boty od bláta. Vždycky hlasitě volal: Neper v tú nedělu !!! To bylo po moravsky, jako abych ničím nemlátil, že je neděle. On byl totiž zapřisáhlý katolík, a v neděli musel být klid. Ráno do kostela a domů. Chraň bůh jít do hospody na pivo. V hospodě byl vždy asi jen jedenkrát v roce, to když měli včelaři výroční schůzi. To vypil tak dvě sodovky, snědl pár obložených chlebíčků a doma pak nadával, že smrdí kouřem. Ten by měl žít tak dneska. Můj soused nejraději řeže dříví v neděli, k tomu má tak dvě a půl promile a nadává u toho sprostě jako ten pověstný dlaždič...
Jmenuji se František, můj bratr byl Pavel. Byli jsme jednovaječná dvojčata, hodně podobní, nepoznala nás ani vlastní babička. Narodili jsme se ve Strakonicích, záhy nás ale převezli do nemocnice v Písku, ve Strakonicích ještě tehdy neměli inkubátory. Potřebovali jsme je, drali jsme se na svět předčasně, v sedmém měsíci, tak jsme potřebovali trochu dopéct. Vážili jsme dohromady spolu tak něco přes tři kila. Mamka vůbec nevěděla, že bude mít dvojčata, tenkrát nebyly žádné ultrazvuky a tak. Pavel dostal jméno po tátovi, já po svém kmotrovi, strejdovi, byl to mamčin bratr. Ale i náš dědeček se jmenoval František. Později jsme se z legrace ptali mamky, proč nám nedala Petr a Pavel, prý, že jí to tehdy v tom šoku ani nenapadlo. Já jsem ale se svým jménem spokojený, jméno je přece vedlejší. Hlavně, že budu den za dnem hodnější, to není z mojí hlavy, to je z jedné mojí oblíbené knížky. No, moc hodní jsme s bráškou nebývali jako kluci. Zlobili jsme a stále vymýšleli nějaké lumpárny. Vždycky jsme ale dostali výprask oba, aby to bylo spravedlivé. Když jeden z nás třeba rozbil okno, jak jsme si kopali s balónem na dvoře, nebo vypustil králíky, sváděli jsme to jeden na druhého. Táta odpásal řemen a bylo to, dostali jsme oba a někam se uklidili. Asi když nám byly čtyři roky, chytli jsme spálu. Byli jsme ve Strakonicích v nemocnici. Bylo to někdy na jaře, měli jsme pokoj v prvním patře budovy. Tehdy byla k obědu mléčná polévka s rýží, my jsme ji neměli rádi, tak když odešla sestra, vylili jsme ji z okna ven. Pod okny ale zrovna nějaký pán, asi zahradník okopával záhony, a dostal sprchu. Podíval se nahoru do okna, a za chvíli už byl u nás v pokoji i s doktorem a sestrou. Rýže s mlékem mu ještě kapala z vlasů na podlahu. Zase jsme dostali, ale ne řemenem, jen tak vynadáno. Tak to šlo s námi stále, chodili jsme všude spolu, jeden bez druhého jsme neudělali krok a nikdy jsme se nenudili, zato rodiče a babička si s námi užili...
Moře neklidu, moře krizí, moře rozhodujících okamžiků. Takový byl, nebo tak mi připadal můj dosavadní život. Po tragédii s mým bratrem Pavlem, mi dlouho trvalo znovu začít normálně žít, bavit se a pracovat. Velkou oporou mi v té době byla moje rodina, hlavně manželka a děti. Dokončili jsme náš rodinný domek a přestěhovali se do nového. Ještě stále jsem měl docela dost práce kolem domu, dvůr, zahrada a všechno, co s tím souvisí. Chodil jsem do práce a vydělával. Manželka Danuše byla doma na mateřské a starala se o domácnost a dceru Andreu. V té době jsem s kamarádem Jirkou a spolu s třemi muzikanty z Kroměříže založil v Roštíně kapelu Prorok. Hrávali jsme po zábavách v okolních obcích a na čas jsem byl zase trochu v pohodě. 1. února 1982 se nám narodila druhá dcera Edita. Čas běžel dál, skupina se koncem roku rozešla kvůli odchodu dvou spoluhráčů na vojnu. Na jaře 1983 přišel z vojny kamarád Peter, pracovali jsme spolu ve fabrice ve Zborovicích. Ještě než šel na vojnu, dávali dohromady také kapelu s pár kamarády ze Zborovic. Bubeník Robert, kytarista Ilja a zpěvák Milan. Hráli dobrou jednoduchou muziku, ve stylu tehdy populárních Katapult. Jenže odchodem na vojnu se také rozešli. Nyní chtěli pokračovat dále, ale zpěvák už prý neměl zájem a kytarista Ilja také ne. Zkoušeli jsme tedy s Peterem a Robertem, a přizvali k sobě dobrého klávesistu Milana Šóna. To celkem šlo, Milan také skládal svoje věci a já a Peter také. Zkoušeli jsme ve Zborovicích na Sokolovně a vypadalo to, že nám to půjde. Párkrát jsme si zahráli i před publikem, ale ne na zábavách, jen tak na nějakých odpoledních akcích pro děti a tak. Časem se ale začaly projevovat mírné rozpory mezi námi třemi a klávesistou Milanem, názory na budoucí podobu repertoáru. Milan opustil styl svojí vlastní tvorby a tíhnul spíše ke komerční podobě kapely, takzvané kavárně a hraní pro peníze. My jsme s Peterem a Robertem chtěli hrát spíše pro nás samotné a tvořit si svůj styl. Jenže to nebylo jednoduché se tenkrát nějak uplatnit, tak jsme vlastně jenom zkoušeli a zkoušeli, pro sebe a pro naši zábavu. Byl to náš koníček...
Bylo to ve čtvrtek, 19. června 1969, mimo jiné moje současná manželka Pavlína slavila tento den svoje první narozeniny. Já s bráchou Pavlem jsme si jeli do Brna pro naši novou kytaru, šestistrunku, jak zpívá dnes již slavný kanaďan Bryan Adams ve své písni Summer of 69, že dostal také svou první, když mu bylo deset let. No, naše první to nebyla, ale jako nová ano. Doposud jsme hráli na starší španělky a gibsonky, co jsme buď koupili v bazarech nebo od kamarádů, co měli majetnější rodiče a koupili jim je, ale nebavilo je to, nebo neměli hudební sluch, tak se nástrojů zbavili. Bylo nám patnáct a už jsme měli svoje občanky. Blížily se prázdniny a ve škole se tou dobou jezdilo na školní výlety, tehdy jsme z toho důvodu měli ve čtvrtek a v pátek ve škole vyučování jen do desáté hodiny, tak jsme si naplánovali s bráchou tenhle výlet. Do Brna jsme jeli poledním autobusem, z nádraží pak šli pěšky po Třídě Vítězství, dnešní Masarykově, a pak nahoru nad Zelný trh, do prodejny hudebních nástrojů. Tam jsme si vybrali tu španělku šestistrunku, stála tehdy i s koženkovým obalem přes sedm set Kčs, a padly na ni téměř naše veškeré úspory, co jsme měli z loňského roku ze žňových brigád v zemědělském družstvu ve Střílkách. Vyšli jsme z obchodu a pyšně kráčeli s naší novou kytarou dolů po Zelném trhu, zpátky na hlavní, a že půjdeme na nádraží a pojedeme domů. Když vcházíme na tu Masarykovu, vidíme zástupy lidí jak se hrnou do tramvají, ptám se jednoho kolemjdoucího místního, cože se to děje. Pocem kemo, ty to nekomeš?, na Zimáku hrajó Beach Boys, kořeni z Ameriky, poďte za mnó, pojedeme šalinó, jsme tam za chvílu...
Říkají mi Jimmy, ale jmenuji se James. James Winter. Je mi 32 let a právě mně propustili z vězení. Je brzy ráno, něco po osmé hodině, je jaro, desátého dubna, krásně teplo, všechno už skoro kvete a já vycházím z velkých ocelových vězeňských vrat. Zhluboka se nadechuji, nechávám slunce zahřívat mou bledou tvář, a užívám si prvních okamžiků své nové svobody. Za sebou nechávám rozlehlou budovu vězeňského zařízení, a směřuji silnicí k malému asi 14 mil vzdálenému městečku Ely. Sem tam mne míjí nějaké auto, většinou nákladní nebo dodávka a já mířím k nedaleké zastávce autobusu. Rok jsem si odseděl za krádež a křivou výpověď. U soudu jsem dostal dva roky, ale před pár týdny jsem si požádal o podmínečné propuštění, soud mi vyhověl. Teď se těším domů, do města, kde mám svůj malý byt. Autobus právě přijíždí k zastávce, nasednu a veze mne do městečka na nádraží. Zde nastoupím na jiný autobus a odjíždím z tohoto nehostinného místa s odhodláním, nikdy se sem již nevrátit...
Stoupám po dlouhém kamenném schodišti nahoru, k velkým dřevěným dveřím. Cesta se zdá nekonečná, vše kolem mne jakoby plulo v nějaké mlze, nevidím vedle schodiště nic, jen nekonečný prostor. Konečně stojím u těch dveří, jsou členité, jakoby ručně vyřezávané z mahagonového dřeva. Osahávám si tvarované ornamenty a zdobení, pak sáhnu na velkou mosaznou kliku, ale nemám ruce, vlastně nemám ani nohy, nevím, jak jsem vlastně po těch schodech šel, snad jsem se jen vznášel v prostoru, vše se odehrává jen v mojí mysli. Lehkým pohybem neviditelné ruky otvírám ty dveře a vstupuji do nekonečně dlouhé místnosti. Napravo i nalevo jsou vysoké regály, sahají až k nekonečně vysokému stropu, jsou plné v kůži vázaných knih, jsou jich tady tisíce, statisíce, milióny, možná miliardy, vůbec nevím, co hledám a co tady mám najít. Něco mne vede dále tou místností, vznáším se v prostoru, a pluji k nějakému určitému cíli desítkami a stovkami těch uliček, až se najednou zastavím před jedním místem, sahám svou myslí pro jednu z těch knih a beru ji do svých virtuálních rukou. Je lehounká jako pírko, na koženém obalu přední strany čtu zlatým písmem jméno, moje jméno, William Doves. Chtěl bych tu knihu otevřít a podívat se na její obsah, ale v zápětí si uvědomím, že to nesmím, ještě nenadešel ten pravý čas, otevřít svoji Knihu života v této Nebeské knihovně...
Dnes je úterý, je Silvestr, poslední den v roce, blíží se půlnoc a já sedím s pár kamarády v malém Tequila baru v naší ulici. Nemám rád takové ty okázalé oslavy konce roku s pompézní atmosférou se spoustou lidí v nabitých sálech, kde není slyšet ani vlastní slovo, s živou hudbou a naplánovaným programem a společným odpočítáváním posledních vteřin těsně před půlnocí. Jsem raději v menší společnosti svých známých a přátel, povídáme si, hrajeme bowling, kulečník nebo karty, bavíme se, a o tom, že přešla půlnoc v Nový rok ani kolikrát nevíme. Den jako každý jiný, co vlastně máme slavit, že je nám zase o rok více? Letos mi bude čtyřicet, to bude malý důvod k oslavě, ale až za dva měsíce, koncem února. Teď jsem tady mezi kamarády, co to mají tak stejně jako já. Nemají rodiny, žádné manželky ani děti, jsou všichni také single, jako já. Někteří mají s sebou svoji přítelkyni nebo kamarádku, já mám s sebou jen svého psa, kterého jsem nechtěl nechat doma samotného. Leží tady klidně pod stolem v rohu baru, vedle misky s vodou, sleduje pozorně co se děje kolem, občas zavře oči a předstírá spánek. Je to belgický ovčák a jmenuje se Rocky. Je to vynikající stopař, hlídač a služební pes, jsme spolu stále, ve dne v noci, bydlí se mnou v mém malém bytě na Manhattanu, ve starém domě na rohu Columbus Avenue a West 87th Street v New York City, nedaleko Central Parku. Pracuje se mnou v mé profesi, jsem totiž soukromý detektiv a spolupracuji také s místní policií při pátrání, když mne požádají. Jmenuji se Michael Jones, ale říkají mi Micky...
Mám dva sousedy, jako asi většina lidí, co bydlí v řadové zástavbě v ulici nějaké vesnice nebo města. Soused vlevo je hodný, jmenuje se Václav a je truhlář. Pracuje doma ve své dílně, živí se kusovou výrobou nábytku a nejrůznějších doplňků pro domácnost. Je vždy uctivý, ochotný nezištně pomoci člověku a udělat nějaký dobrý skutek pro svého bližního, jak to sám říkává, i když není věřící a do kostela se modlit nechodí. Druhý soused, vpravo, se jmenuje Josef, je řidič a pracuje v místním dřevařském podniku. Neustále naštvaný na celý svět, zatrpklý, nerudný, sotva kdy odpoví na pozdrav, věčně nadávající a kritizující všechno, od počasí přes fotbal, politickou scénu až po program v televizi. Je to zlý člověk, podle standardního sociálního měřítka. Jako Ábel a Kain, Jekyll a Hyde, odvěké srovnávání dobra a zla, a jejich vzájemný boj. Nic ale není nikdy černé ani bílé, ve všem je ještě něco jiného. Jako Jin Jang, temnota a světlo, v každé černé je něco bílého a v každé bílé něco černého. Stejně tak jako má zlý člověk v sobě něco dobrého, má hodný člověk nějakou chybu, nikdo prostě není dokonalý, to ani já ne. A ani nejsem hoden toho, abych mohl někoho jiného soudit, hodnotit a kritizovat. V životě jsem udělal mnoho chyb, mnoho věcí, které bych dneska s odstupem času udělal jinak, lépe, tak, abych nikomu neublížil. Ale nikdy jsem tím, co jsem udělal špatně, nechtěl vědomě nikomu ublížit. Tímto se všem dotčeným srdečně omlouvám a lituji všech svých omylů a chyb, omlouvám se všem, všem živým tvorům, mravencům, žížalám a broukům, které jsem při své chůzi přehlédl a svou botou je zašlápl...
Byla jednou jedna holčička, jmenovala se Jasmínka. Od malička vyrůstala s babičkou a dědečkem na samotě v malé chaloupce na kraji borového lesa nad rybníkem, nedaleko od vesnice. Když bylo teplo, na jaře, v létě a na podzim, celý den si hrávala na zahrádce před domem. Babička s dědečkem pracovali na poli nebo v lese, ona se starala o slepice, králíky, husy a kachny, krmila je a také pejska Bročka a kočku Mínu, hrávala si s nimi se všemi. Také připravovala pro všechny jídlo, když babička pomáhala dědovi na poli, bylo jí teprve šest let a v září měla jít do školy, ale byla velmi nadaná, pracovitá a šikovná, od čtyř let už uměla číst, psát a počítat. Babička s dědečkem ji naučili všechno, hlavně o přírodě, o rostlinách a stromech, o zvířátkách, také o plodech, co nám příroda dává. Tenkrát v létě, bylo to v pátek, tři dny před svatým Jánem, babička s dědečkem sváželi z pole seno a dávali ho na půdu. Bylo už k večeru a začínalo se šeřit, Jasmínka zaháněla domů husy a kachny z pastvy, pak nakrmila králíky a zavřela slepice do kurníku. Zrovna chtěla jít domů do chaloupky, když tu náhle přiletěl k plotu malý svatojánek. Kroužil kolem mladé jabloně a přiletěl i blíže, zatočil se kolem Jasmínky a vyletěl zase ven za plot. Jasmínka zapomněla co jí babička s dědečkem přikázali, aby večer nikdy nechodila daleko od chaloupky, vyběhla ven a běžela za tím světýlkem, za malým svatojánkem. Ten chvíli poletoval sem a tam nad pasekou, pak ale si to namířil do borového lesa. Jasmínka běžela za ním, dál a dál, najednou už byla hluboko v lese a skoro nic neviděla. Kolem už byla černočerná tma, jen to malé svatojánkovo světýlko jí ukazovalo směr a lákalo ji dál do tmavého lesa...
Je 2. dubna 2023, sedím v křesle, piju svoji ranní kávu, k tomu oblíbené cigárko a poslouchám rádio, právě hrají písničku In The Army Now od skupiny Status Quo, vzpomínám, ano, Toho času v zeleném. Tak je to tady, dneska je tomu přesně padesát let. Je pondělí, půl osmé ráno, 2. dubna 1973 a já jedu narukovat na vojnu, na Slovensko, do města Sereď. Ne, není to žádný Apríl, ten byl včera, je to fakt. Vycházím z hospody, kde jsem se rozloučil s kamarády a mířím k autobusu, který právě přijel na zastávku na náměstí ve Střílkách. Z něj vystupují cestující a mezi nimi také můj kamarád Mirek, ten právě z vojny přijel domů. Zdravíme se a já se jej ptám, tak co, jaké to bylo?, já tam právě jedu. On se zasmál a říká, raději bych se oběsil než tam jít znovu. To mně moc nepotěšilo, nicméně jsem vykročil k autobusu. Řidiči jsem místo jízdenky předložil svůj povolávací rozkaz a posadil se vzadu vpravo u okna. To abych ještě zamával klukům co se škodolibě pošklebovali za okny hospody. Autobus se rozjel směr Koryčany, zamával jsem kamarádům a pomalu opouštěl svoji rodnou obec. Vlastně to nebyla moje rodná obec, narodil jsem se a do osmi let bydlel v Pošumaví, v jižních Čechách. Ale doma už jsem byl tady na Moravě, prožil tady větší část svého života, takže moje vzpomínky patří sem....
Ten muž byl na první pohled mrtvý, právě jej srazil projíždějící kamion, když se snažil přeběhnout přes ulici. Vlastně jsem to já, kdo je mrtvý, až u něj najdou doklady a budou se snažit jej identifikovat, zjistí že je to nějaký David Heller, a to jsem vlastně já. Je to asi tak tři hodiny zpátky, potkal jsem toho muže na mostě přes řeku, stál polonahý u zábradlí a vrávoral, snažil se zábradlí přelézt. Každou chvíli se měl zřítit dolů do rozbouřených vln řeky Mississippi. Přistoupil jsem k němu a podával mu ruku, díval se na mně nedůvěřivě a váhal, nakonec si dal říci a slezl zpátky na chodník před zábradlí. Na zemi se válely jeho věci, co tady chtěl asi zanechat, bunda, košile, kalhoty, boty. Pomohl jsem mu to všechno posbírat, on se oblékl a obul si boty. Já jsem Johny, povídá a podává mi ruku, celý se přitom třese. Moc Vám děkuji, zachránil jste mi život, víte, já neumím plavat, určitě bych se utopil. To je v pořádku, říkám, pojďte, půjdeme si někam sednout a popovídat, já jsem David, říkám a nabízím mu tímto tykání. S radostí nabídku přijímá a zdá se najednou, že mu zmizel z očí ten zvláštní smutek co tam ještě před chvílí měl. Jak se tak dívám, ten Johny je jako můj dvojník, stejná postava, chůze, vlasy, oči, úplně jako kdybychom byli bratři dvojčata...
Jmenuji se Nicolas Mernes, je mi 42 let, jsem profesorem filozofie a historie na lyonské Claude Bernard University. Povím vám svůj příběh, neskutečný příběh....
Celý svůj dosavadní život jsem zasvětil své profesi, nejprve svému studiu, poté neustálému sebevzdělávání, a následně výuce svých studentů. Moje práce je mým koníčkem, mým smyslem života, kvůli ní jsem ani neměl čas na založení rodiny, neměl jsem nikdy žádnou vážnou známost, jen pár letmých přátelství. Nejraději jsem mezi svými studenty a kolegy v práci, s nimi máme takový malý hudební kroužek, scházíme se po práci jednou za týden, vždy v úterý, a muzicírujeme, já hraji na flétnu a foukací harmoniku. Mám malý domek na předměstí Lyonu, bydlím tam sám jen se svým psem, je to pyrenejský ovčák, jmenuje se Max. Každé ráno, než jedu do práce, chodíme spolu do nedalekého parku na procházku, také večer, když přijedu z práce domů, jdeme se zase projít tou samou cestou parkem kolem jezírka, kde plavou v každou roční dobu hejna divokých kachen. Tak to chodí každý den, jen o víkendech, když je pěkné počasí, vyjíždíme s Maxem na delší cestu, daleko od velkoměsta, až tam, kde nepotkáte za celý den ani živáčka. Jezdíme tak dvě hodinky cesty na jih, do města Avignon. Bydlí tam moje sestra s manželem, vlastně jediní moji příbuzní, naši rodiče již oba zemřeli. Sestra bydlí v hezkém domku na nábřeží řeky Rhony, s výhledem na známé torzo avignonského mostu. Jeanne, tak se jmenuje moje sestra s manželem Gerardem, oba pracují v místním papežském paláci, Jeanne jako průvodce a kurátorka muzea, Gerard jako kastelán a správce budov. Obě jejich děti, dcera Michelle, 27 let a syn Daniel, 32 let, jsou už samostatní a mají své rodiny, Daniel bydlí s manželkou Hellene v Nice, Michelle se svým manželem Louisem v Paříži. Tolik o mé rodině. Je sobota v podvečer, krásný dubnový den, přijíždím se svým Maxem ve starém Renaultu před dům mé sestry do krásného městečka Avignon. Tolik jsem se tentokrát celý týden těšil. Je jaro, a neznám nic krásnějšího, než vzít svého Maxe a zajet pár kilometrů na jih od města, do rozsáhlého přírodního parku Alpilles Natural Regional Park. Tady se celé hodiny procházet pohořím, kolem skalních útesů a jezer, přírodních útvarů, dívat se kolem a přemýšlet jak tudy šla historie...
Právě jsem vyšel ze sprchy v koupelně, když tu náhle zvoní na stole moje Motorola. Kdo to může být takhle pozdě večer, pomyslím si a beru mobil do ruky, dívám se, neznámé číslo, zvedám to a slyším na druhé straně naléhavý ženský hlas: To jsem já Elen, prosím tě Tome, přijeď sem okamžitě, prosím, jsou tady nějací chlapi v černých kuklách, jsou tři, bojím se, přijeď prosím. Promiňte, říkám do telefonu, promiňte, já nejsem Tom paní, asi jste si spletla číslo. To
není možné, slyším plačtivý a naléhavý hlas té ženy v telefonu, co mám dělat?, kdo mi pomůže, naříká zoufale. V tom se ozve rána, zní to jako výstřel, potom bolestivé zasténání a pak jen ticho, hrozivé ticho. Haló, křičím do telefonu, haló, jste tam? Nic, slyším jen svůj zrychlený dech, napínám uši a najednou další rána, další výstřel, ale už tady v mém domě, v mém pokoji, cítím prudkou bolest v levé paži...
Náhle jsem se probudil, celý zpocený a vystrašený. Tak to byl naštěstí jen zlý sen, noční můra, jak se říká. Občas se mi zdá něco takového, ale tohle bylo tak skutečné, ještě mi v uších zní ten zoufalý a naléhavý hlas té ženy a ozvěna té rány, toho výstřelu. Posadil jsem se na posteli, protáhl se a zívnul. Dívám se z okna ven, dneska bude krásně, půjdu něco pěkného vyfotit, na ten zlý sen musím zapomenout. Vstal jsem a ustlal postel. Připravil jsem si lehkou snídani, káva a dva toasty se sýrem a šunkou, sklenice džusu. Posnídal jsem a šel si dát sprchu, převlékl jsem se a nachystal si svoji brašnu s fotoaparátem. Mám zrcadlovku Canon s veškerým příslušenstvím, skládací stativ, clony, teleobjektivy a tak. Fotografování je mým velkým koníčkem. Každou volnou chvilku, podle počasí a světelných podmínek, využívám k cestám do přírody a focení. Nejraději si vyjedu do přístavu k jezeru Erie nebo do nedalekého lesoparku v Mayfield Heights, tam zaparkuji u kostela sv. Francise z Assisi a celé hodiny
chodím lesoparkem a fotím. Nebo si vyjedu tátovou jachtou na jezero, až tam na sever na kanadskou stranu, tam je také krásně. Vlastně jsem se ještě nepředstavil, jmenuji se Simon Robinson, bydlím ve městě Cleveland, ve státě Ohio.
Ten starý dům jsem viděl ve svých snech snad už tisíckrát. Ano, tisíc a jedenkrát a teď stojím před ním. Tak tady jsem žil, tady jsem bydlel a tady jsem umřel, ano, v mém minulém životě...
Těch pár schodů co vedou k domovním dveřím, vidím stále před sebou. Těžké vstupní dveře, za nimi tmavá chodba, na podlaze velké dlaždice. Uvnitř je krásně chladno, dokonce i v horkých letních dnech je zde příjemně chladno. Na podlaze u stěny stojí velký hliněný džbán s chladnou pitnou vodou...
